SELECT NABÍDKA
TV COM

Kalendář

<květen 2018>
poútstčtsone
30123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031123
45678910
Inkostar

Informace o akcích a zajímavosti z házené do vašeho emailu. Přihlaste se k odběru novinek.
Email
25.4.2018 otevřeno: 1237 x

"Trénovat v pozitivní atmosféře a zapojit všechny, aby nebyl prostor pro nudu," odhaluje svůj recept trenérka oceněná ČOV

Dvaačtyřicetiletá Iveta Brabcová, trenérka Slavoje Žirovnice, byla na začátku dubna oceněna Českým olympijským výborem jako jedna z osmnácti dobrovolných trenérek za celoživotní činnost. Přečtěte si sympatický rozhovor s úspěšnou mládežnickou trenérkou.

O ocenění Ivety Brabcové jsme psali zde.

 

Jak jste se k trénování dětí dostala? Spoustu lidí k tomu přivedou vlastní ratolesti. Jaký byl váš trenérský příběh?

Ani u mě tomu nebylo jinak. Mám třináctiletou dceru. Od malička se věnuje sportu, prošla atletikou, všestranností a házená byla pro ni ta správná volba. Když jsem jí prvně přivedla v Jindřichově Hradci na trénink, tak jsem se nabídla, že ráda pomůžu - padla zmínka o tom, že jsem házenou kdysi hrála :-). Myslela jsem tím, že holkám zavážu tkaničky, budu k ruce, kdyby bylo potřeba... Za půl roku už jsem jela na první trenérskou licenci. Můj trenérský kolega musel skončit, a tak jsem dostala svůj tým. Házená je moje srdeční záležitost, je to krásný kreativní sport. I můj syn se pro ni nadchl, odešel z hokeje a šel hrát do Třeboně házenou. Už tam působí čtvrtým rokem. Zkrátka jsme taková házenkářská rodina

 

Jaké tedy byly Vaše osobní házenkářské začátky a jaké byly vaše největší hráčské úspěchy?

No to už je hodně dlouho. Když jsem byla ve třetí třídě, přišel Honza Dvořák tenkrát z TJ Slovan Jindřichův Hradec - dnes stále aktivní trenér DHK Slavoj Žirovnice - na hodinu tělocviku a vybral pár děvčat, co uměly hrát vybíjenou. Strčil nám do ruky lísteček s časem prvního tréninku, ani jsem nevěděla, co to házená je. S holkama jsme jezdily na kolech za každého počasí na tréninky na asfaltové hřiště. V zimě se dělala fyzička v tělocvičně. Byla to dřina, ale byla tam dobrá parta. Nebyla jsem nikdy žádná velká hvězda, spíš jen dříč, co nevynechá jediný trénink. Hráli jsme druhou dorosteneckou ligu, pak jsem si utrhla křížový vaz v koleni, což v té době znamenalo dlouhodobou léčbu. Návrat už se nekonal, rok jsem chodila o berlích, operace se nepovedla, tak jsem musela na 3 měsíce do rehabilitačního ústavu v Kladrubech. Na házenou jsem ale nikdy nezanevřela, doufala jsem, že se k ní zase vrátím.

 

 

Jaké jsou tedy nyní Vaše největší úspěchy trenérské?

Trenérské úspěchy by nebyly, kdyby nebyl skvělý tým, zázemí v klubu a v rodině, tedy jsou to společné úspěchy. Rok 2017 byl vůbec plný úspěchů a ocenění. Holky, coby tým mladších žaček DHK Slavoj Žirovnice, byly oceněny jako 3. nejlepší kolektiv okresu Pelhřimov. V anketě "Díky trenére" - o nejlepšího trenéra mládeže, kam mě nominovaly moje hráčky, jsem se umístila v první třicítce mezi více jak tisíci nominovanými a stala se tak bronzovým trenérem. A pak přišlo ocenění Trenérka roku, kterou jsem získala za práci ve sportu, kterou vykonávám dobrovolně. Všech ocenění si moc vážím, je to motivace do další práce.

Jaké jsou vaše další trenérské cíle a ambice?

Působím v malém klubu na Vysočině. Nemáme žádné jiné ambice, než, aby naše svěřenkyně házená bavila, abychom vychovali dobré hráčky, které by se pak mohly posunou do prvoligových klubů. Mám kolem sebe v klubu dobré lidi a táhneme za jeden provaz, naším cílem je pokračovat v tom, co děláme. Získávat děti z okolních vesnic a ukázat jim cestu smysluplného trávení volného času. To je potom radost, když se odhlodáme vyrazit třeba na PHC nebo Kempa cup do Prešova, kde se naše holky z malého města potkají se špičkou ve své kategorii a dokáží jim čelit. Každý úspěch nás někam posune a neúspěch nám dává prostor pro zlepšení :-). Ročně absolvujeme i více jak deset přípravných turnajů. Máme to tak nastavené, holky jezdí rády, pro každou akci se nadchnou, chtějí hrát a potkávat nové soupeře.

 

Práce s dětmi je náročná. Fyzicky, psychicky i mentálně. Málokdo si uvědomí, že člověk zadarmo věnuje svůj volný čas… Jak to vnímáte vy?

Já to vnímám pozitivně, práce s dětmi je pro mě relax. Mám ráda přijít do haly a vidět tam ten pytel blech, jak běhá po hřišti s míčem a po tréninku je člověk musí doslova vyhnat domů :-) Když má trénink šťávu a holky jsou spokojené, to je pak trenér spokojený dvakrát. Jako bonus beru spolupráci rodičů, fandí všem, účastní se našich akcí, vytváří pozitivní atmosféru, jsme zkrátka taková rodina. Jsem trenérka, tedy matka, manželka a jsem normálně zaměstnaná, skloubit to všechno dohromady, je někdy nadlidský výkon, ale dá se to, musíte být dobrý logistik... Trenérky vědí o čem mluvím :-). Stinnou stránkou trénování mládeže je, že trenéři mládeže nejsou nikým finančně kompenzováni. Kolikrát to dělají na úkor svého času i financí. Pak se stává, že odtrénují svoje děti a skončí, protože už ten čas do toho investovat nechtějí. A to pak přicházíme o kvalitní zkušené trenéry. S tím by se mělo do budoucna něco dělat.

 

Měla jste někdy krizi? Říkala jste si, že Vám to nestojí za to? Nebo jste o svém trenérském „poslání“ nikdy nezpochybovala?

Co se týká trénování dětí, tak se mi ještě nikdy nestalo, že bych toho při trénování měla dost a uvažovala o tom, že skončím. Ba naopak, čím déle trénuji, tím víc tomu dávám, tím víc také dostávám. Je to na úkor veškerého volného času, ale beru to jako součást svého života, prostě mě to baví. Čtyři roky jsem působila v jindřichohradecké házené, po velkých neshodách s tamním vedením jsem byla nucena odejít. To byl okamžik, kdy jsem toho měla opravdu dost a říkala jsem si, že mi ty nervy nestojí za to. Když přišla nabídka z Žirovnice, tak jsem nezaváhala. Odešlo se mnou dost hráček na to, abychom s Źirovnickými založily tým a mohlo se znovu začít. Jsem za to opravdu ráda, zázemí, které dělá hodně, je zde nesrovnatelné. Je smutné, že v dnešní době musí hodně dobrovolných trenérů čelit nátlakům rodičů hráčů, nebo nemají oporu ve vedení. Myslím, že takovou zkušenost má bohužel spousta trenérů.

 

Jak sama sebe motivujete k další práci?

Rozhodně nečekám, že úspěch přijde sám. Za každým úspěchem je spousta práce. Jdu cestou stálého vzdělávání v oblasti sportu, především všestrannosti. Měsíčně se snažím absolvovat minimálně 1-2 semináře na toto téma. Mám takové krédo, že kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá důvod. Máme - li za cíl zvýšit výkonnost u hráček, musím vědět jak. Rozhodně to nebude tím, že bude více střílet na bránu, ale tím, že se zaměříme na správnou techniku. Technika nemůže být lepší, když má hráčka špatné nastavení těla a tak dál. Až najednou sedíte na semináři anatomie a fyziologie a školíte se na instruktora zdravotní tělesné výchovy, protože chcete najít ten správný způsob…

 

A jak motivujete své svěřence?

Hlavně pozitivním přístupem. Musí se více chválit, než vytýkat, stavět na tom, co se povedlo. Zapojit je do plánů čeho chceme dosáhnout, dát hráčkám prostor k vlastní kreativitě, ale zároveň udržovat v týmu morálku. Je třeba brát každou hráčku individuálně a posouvat její hranice. Hlavně zapojit celý tým. Hodně s děvčaty mluvím, hodně je učím a dávám jim vlastní prostor, musíme být na sebe naladěni, ony musí chtít a pak to jde samo :-)

Máte nějaké specifické trenérské „metody“? Recept, jak na to, aby děti házená bavila?

Důležité je, že pro týmový sport musí být dobrá parta. Na tréninku můžete pracovat jen v pozitivní atmosféře a tu je potřeba vytvářet. Musí to holky bavit, musí být zapojené. Někdy se mi na tréninku sejde i přes dvacet hráček různé výkonnosti, a to je pak mazec všechny zapojit, aby nebyl prostor pro nudu. Naštěstí mám k sobě dobrého asistenta, s kterým jsme sehraní a funguje to. Je třeba děti pro daný sport nadchnout, ale nemůže to být pořád jen o tom. Musí se najít prostor být spolu i jinak. Vidět ty děti i z jiného úhlu pohledu, proto děláme řadu "neházenkářských" akcí, i když je to pořád s týmem. Máme tedy společné akce jako je dohozná, vánoční házená, rafty, letos prvně vyrazíme na víkend na kola. Děláme přes rok několik soustředění. Tedy to není jen o házené

 

Jak jste vnímala ocenění, kterého se Vám dostalo od ČOV?

Ocenění byla pro mě velká pocta, ale zároveň překvapení. Nominace přišla z ČUS Pelhřimov. Za několik týdnů jsem poštou obdržela pozvánku od ČOV do Kongresového centra ČNB v Praze, četla jsem to několikrát, něž jsem pochopila, že jsem byla vybrána mezi oceněné :-). Ocenění jsem přebírala 5. dubna 2018. Cenu Trenérka a cvičitelka roku převzalo celkem 18 žen ze stovek nominovaných. Moc si tohoto ocenění vážím. Je za tím kus práce a přináší to motivaci do další práce. Byla to krásná chvilka slávy a je zase třeba jít dál. Co mě velmi příjemně překvapilo, bylo množství gratulací od trenérských kolegů. To mě moc potěšilo a vážím si toho.

 

Iveta Brabcová, 42 let

Házené se věnuje od devíti let, trenérkou mládeže je posledních sedm let. Pochází z Jindřichova Hradce, kde s trénováním začínala, po čtyřech letech v roce 2015 přešla jako trenérka do DHK Slavoj Žirovnice.